Daňové řízení

Daňovým řízením se velmi zjednodušeně rozumí řízení za účelem výběru a správy daní. Daňové řízení vždy vede správce daně. Mezi nejznámější daňová řízení či postupy při správě daní vyměřovací řízení, vytýkací řízení, daňová kontrola a odvolací řízení.

Správa daní

Správou daní se podle zákona rozumí postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. Jednotlivé postupy provádí a jednotlivá daňové řízení vždy vede správce daně. To však ale vůbec neznamená, že daňový subjekt má čekat se sklopenou hlavou jako ovce na porážce na výsledek a pouze se třást, aby nebyl doměrek příliš velký.

Naopak, daňový řád přiznává daňovým subjektům mnohá práva a je pouze na nich, jak jich dokáží sami či prostřednictvím svého zástupce ke svému užitku využít. Již od starého Říma platí zásada Vigilantibus iura scripta sunt (právo přeje bdělým; nechť každý si střeží svá práva).

Základním procesním předpisem v daňovém řízení je od 1. 1. 2011 zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád. v plném rozsahu nahradil předchozí zákon č. 337/1992 Sb., zákon o správě daní a poplatků.

Mezi základní zásady daňového řízení patří :

  • Zásada zákonnosti (legality) – správci daně jsou povinni dodržovat při své činnosti právní předpisy. Tato zásada vychází z tzv. zásady obecně povolovací, podle které může správce daně působit pouze v případech a v mezích stanovených zákonem. Pro správce daně tak platí, že mohou činit pouze to, co mu zákon povoluje. Na rozdíl od občanů, kteří mohou činit vše, co zákon nezakazuje (zásada obecně dovolovací). Zásada zákonnosti má absolutní platnost a nemůže být ničím omezena.
  • Zásada zákazu zneužití pravomoci a správního uvážení – podle této zásady správce daně uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Pokud zákon vymezuje správci daně prostor pro tzv. správní uvážení, tak jeho rozhodování musí splňovat základní požadavky na správní uvážení. Těmito jsou zákaz sledovat jiný než stanovený účel, objektivnost a nestrannost při rozhodování, rovnost a zákaz diskriminace a proporcionalita mezi negativními dopady rozhodnutí na práva a svobody daňových subjektů a sledovaným účelem.
  • Zásada rovnosti - všechny daňové subjekty jsou si rovny.Drobný živnostník má tak stejná práva a povinnosti jako ČEZ.
  • Zásada vzájemné součinnosti a vzájemné spolupráce – tato zásada je platná pro obě strany, tedy právem i povinností jak správců daně, tak i daňových subjektů je poskytovat si vzájemnou součinnost. Správce daně by tak neměl daňový subjekt ničím překvapovat či děsit, na druhou stranu daňový subjekt nemůže před správcem daně zavírat dveře, nezvedat mu telefon či nepřebírat poštu. Je přeci naší oboustrannou snahou, aby byly daně vybrány ve správné výši, že ? :-)
  • Zásada přiměřenosti – správci daně volí v daňovém řízení jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. Aneb nechoďte nám s kanónem na brabce!
  • Zásada vstřícnosti a slušnosti - správce daně podle možností vychází osobám zúčastněným na správě daní vstříc a úřední osoby jsou povinny vyvarovat se při správě daní nezdvořilostí.
  • Zásada rychlosti – správce daně by měl postupovat bez zbytečných průtahů. Proti nečinnosti správce daně se lze bránit jak u nadřízených, tak i u soudu.
  • Zásada hospodárnosti – správce daně by měl konat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. Nikomu zanemná ani daňovým subjektům, ale nai orgánům. Zásada hospodárnosti ale nesmí být zneužita jako argument pro zkrácení práv daňových subjektů a nesmí být nikdy v rozporu se zásadou zákonnosti.
  • Zásada neveřejnosti – daňové řízení je vždy neveřejné a účastní se ho finanční úřad, daňový subjekt a v omezeném rozsahu za účelem provedení dílčích úkonů tzv. třetí osoby. Což např. znamená, že si nemůžeme na pomoc povolat Občanské judo :-(
  • Zásada oficiality – daňové řízení musí správce daně zahájit vždy, pokud nebyly učiněny příslušné úkony ze strany daňového subjektu. Správce daně nemůže nečině pozorovat nečinnost daňového subjektu. Aneb nezlobte se sousede, já jsem musel, vždyť jsem ten berňák :-(
  • Zásada volného hodnocení důkazů – správce daně sice při dokazování hodnotí důkazy dle své úvahy, ale musí posoudit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom musí přihlídnout ke všem důkazům. Nemůže tedy opomenout či zatajit důkaz, který svědčí ve prospěch daňového subjektu.
  • Zásada legitimního očekávání (předvídatelnosti rozhodování) – při rozhodování skutkově shodných či obdobných případů nesmí vznikat nedůvodné rozdíly. Tedy principielně stejná věc musí být rozhodována stejně.
  • Zásada materiální pravdy – vychází se vždy ze skutečného obsahu právního úkonu, nikoliv podle toho, jak je nazván či jak se tváří. Sponzorská smlouva či obdobně nazvaná smlouva o podpoře fotbalového klubu tak bude buď darovací smlouvou nebo smlouvou o reklamě.

Motejlovo desatero dobré správy

Rozhodování správců daní musí splňovat požadavky na tzv. „dobrou správu“. Dobrá správa označuje takový postup správce daně, který je nejen v souladu se zákonem, ale zároveň mu nelze vytknout svévoli, účelnost, vyhýbavost, neefektivnost, liknavost a jiné nežádoucí znaky.

Velmi užitečnou pomůcku nám poskytl legendární ochránce práv JUDr. Otakar Motejl, když vypracoval tzv. Desatero dobré správy. Pokud má správce daně postupovat v souladu s dobrou správou, měl by ctít tyto zásady:

  • Soulad s právem
  • Nestrannost
  • Včasnost
  • Předvídatelnost
  • Přesvědčivost
  • Přiměřenost
  • Efektivnost
  • Odpovědnost
  • Otevřenost
  • Vstřícnost

Kompletní znění tzv. Motejlova desatera najdete zde

Poptávka po službě: Daňové řízení

zavřít  

Načítá se